THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nesmírně smutným se pro celý heavymetalový svět stal pětadvacátý leden roku 2012, kdy na komplikace spojené s Crohnovou nemocí zemřel Mark Reale, metalový srdcař a zakladatel a jediný konstantní člen americké legendy těžkého kovu RIOT. Byla to zpráva, která musela zasáhnout každého příznivce kapely, smutnější o to víc, že kapela právě prožívala velmi povedené období, kdy se po návratu k sestavě z legendárního alba „Thundersteel“ rovněž propracovala ke skvěle znějící a ještě lépe hodnocené novince „Immortal Soul“.
Další existence RIOT se v té době nejevila právě jako nejpravděpodobnější a to samozřejmě především kvůli Realeho absenci. Jeho dlouholetí souputníci Don Van Stavern a Mike Flyntz se nicméně rozhodli pokračovat dál, s patřičným respektem ke kapelníkově památce, kvůli níž zejména lehce upravili název kapely přidaným písmenkem „V“, snad aby nedocházelo k rozepřím ohledně autorských práv. Na další uvolněná místa v sestavě tak angažovali Evropanům celkem neznámého zpěváka Todda Michaela Halla a bubeníka Franka Gilchriesta (jinak také VIRGIN STEELE, s RIOT už nahrál v roce 2006 album „Army Of One“) a teoreticky byli připraveni napsat další kapitolu v kronice jedné z nejdůležitějších amerických heavymetalových skupin.
Jak to ovšem dopadne prakticky, bylo nicméně otázkou. Realeho odkaz totiž znamenal setsakramenstskou metalovou úroveň, bez níž by kapela, která hodlá pokračovat pod názvem RIOT, jen těžko dosáhla něčeho jiného než odsudků. V tomto smyslu zejména Stavern a Flyntz určitě dávali v sázku svou pověst. Zřejmě však věděli, co činí, neboť album „Unleash The Fire“ je přesně takovým, jaké by jim nejspíš odsouhlasil i samotný Reale. A to se mi zdá být jeho nejvýstižnější definicí.
„They Say You Can Never Return
Those Days Are Dead And Gone
But We Write Our Story
With Guts And With Glory
Our Dreams Live On“ („Take Me Back“)
Hodně samozřejmě záleželo také na zpěvákovi, protože hlas Tonyho Moorea měl svůj kultovní status a jeho typické výšky byly důležitým poznávacím znamením kapely. Todd Hall se však ukázal být hodným sólového zpěvu u RIOT a to dokonce natolik, že někteří by bez pohledu do bookletu možná ani nezaregistrovali změnu za mikrofonem. Podobně se novince podařilo zachovat i čerstvou a metalově hladovou náladu z „Immortal Soul“, pročež je plná elektrizujícího klasického metalu ve skladbách, jejichž názvy už po pár posleších buší člověku v hlavě silou těžkých kovových zvonů. Až se pomalu nechce věřit, že Mark Reale už opravdu není mezi námi.
Jednou, dvakrát to, pravda, zadrhne (titulní skladba nebo kolovrátkovitá „Fight Fight Fight“), ale to je zkrátka daň albu, které jinak nabízí dobrých deset položek znamenitého a šťavnatého heavy metalu, ozdobeného výraznými refrény a mnohými kytarovými sóly, z nichž až sluch přechází. Letošní podzim asi nepřinesl příjemnější překvapení, kterému podtext smutné události v řadách kapely ještě více dodává na lesku a brilantnosti. Joacim Cans a spol. by si měli dopřát (nejeden) soustředěný náslech.
Johnny je zase zpátky!
8 / 10
Todd Michael Hall
- zpěv
Mike Flyntz
- kytara
Nick Lee
- kytara
Don Van Stavern
- baskytara
Frank Gilchriest
- bicí
1. Ride Hard Live Free
2. Metal Warrior
3. Fall From The Sky
4. Bring The Hammer Down
5. Unleash The Fire
6. Land Of The Rising Sun
7. Kill To Survive
8. Return Of The Outlaw
9. Immortal
10. Take Me Back
11. Fight Fight Fight
12. Until We Meet Again
13. Thundersteel (Live)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Avalon Online
Stopáž: 60:00
Produkce: Riot a Joshua Block
Vynikající album, doufám, že jim to bude šlapat i dál.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.